Hiporehabilitace je nadřazený pojem pro všechny aktivity využívající pozitivní působení koně na člověka. Zahrnuje aktivity svým zaměřením léčebné i primárně spíše sportovní. Podstatné je, že při ní sochází k setkání koně a člověka s patologicky změněným zdravotním stavem, ať již fyzickým nebo psychickým. Podle toho, kterou oblast chceme terapeuticky uvlivnit a podle způsobu, který si k terapii zvolíme, lze hiporehabilitaci rozčlenit na následující odvětví:
- hipoterapie
- aktivity s využitím koní (AVK)
- terapie s využitím koní pomocí psychologických prostředků (TVKPP)
- parajezdectví
Hipoterapie
Nenahraditelnost a nenapodobitelnost pohybu koňského hřbetu je v pohybových impulzech, které jsou podobné lidskému pohybu a vytváří svým působením jedinečnou balanční plochu. Pacient je nucen aktivovat své svaly, aby se na koni udržel. Tento pohyb je úplně jiný než ten, který využíváme při běžných činnostech a aktivuje naše svaly jiným (chybějícím) způsobem. Proto je tak užitečný. Tím, že se zapojí jiné svaly, ty přetížené svalové skupiny si mohou odpočinout. To je okamžitý efekt hipoterapie, který je patrný hned při první lekci, pokud se klient za pomoci fyzioterapeuta dokáže dostatečně uvolnit a „zpřístupnit“ koňskému působení. Pokud klient začne docházet na hipoterapii a je pravidelně „vystavován“ pohybu koňského hřbetu, začne si postupně na nový pohyb zvykat a přizpůsobovat se mu a tak si vytváří nové pohybové programy, které ukládá ve své pohybové paměti. Ty pak automaticky, aniž by si to uvědomoval, využívá při svém běžném pohybu (např. začne rovněji sedět, zlepší se chůze díky zlepšené stabilitě těla apod.). Dále je důležité, že to, co máme spojené s příjemným pocitem, co nás jednoduše baví, si snadněji zapamatujeme, než věci které nás nudí nebo vyloženě nebaví. A jízda na koni je pro většinu lidí příjemným zážitkem, díky kterému naše tělo přijme nové pohyby rychleji, než při cvičení, které nás nebaví.
To činí hipoterapii jedinečnou: kůň svým působením „rozbijí špatné pohybové programy a místo nich nabízí své zdravé.“ To vše ve spojení s příjemným pocitem z jízdy. Tento fenomén není jinou rehabilitační metodou nahraditelný a dosažitelný.
Obr.: pozitivní naladění limbického systému:)
To samé trochu odborněji:
Pokud chceme výše uvedený princip vysvětlit z neurofyziologického hlediska, vypadá vše následovně: při porovnáni koňského hřbetu s jinými balančními plochami, které se v rehabilitaci používají (Posturomed, různé druhy úsečí a čoček, gymnastický míč apod.), je zde jeden zásadní rozdíl: při cvičení na těchto plochách, vychází pohybový impulz primárně od cvičícího pacienta. Kvalita takového impulzu závisí na úrovni pacientových motorických dovedností a na jeho strategii při udržování rovnováhy v gravitačním poli. Pro klienta tak může být obtížné vymanit se ze svých zažitých pohybových stereotypů, zvláště pokud má již dlouho zafixované patologické pohybové vzory (např. dlouhodobá převaha tonického svalového systému, přetrvávající poúrazové souhyby apod.). Kůň svým působením „rozbíjí“ patologie a místo nich nabízí svůj fyziologický pohyb. (Aby byl tento pohyb fyziologický, je nutné přísně dodržet kvalitu a čistotu chodu koně, což jedním ze základních kritérií výběru koně pro hipoterapii.) Pacient je nucen pohyb koně nějakým způsobem zpracovat- balancovat a aktivovat své posturální mechanismy. Postupnou adaptací na pohyb dostává nově vznikající pohybové programy na podkorovou úroveň a fixuje ve své pohybové paměti, kde jsou po té k dispozici pro běžné použití. Tím je účel hipoterapie splněn: patologické pacientovy motorické programy jsou nahrazovány fyziologickými.
Další výhodou je, že kůň svůj pohyb v pravidelném tempu cyklicky opakuje, což je jednou z podmínek pro motorické učení.
Při kontaktu pacienta se správně zvoleným koněm, při zážitku z jízdy a při pobytu v prostředí kolem koní dochází k postupné harmonizaci psychiky klienta a k pozitivnímu naladění limbického systému. Ta je rozhodující pro motivaci a spolupráci klienta a důležitá pro fixaci paměťových stop (tím pádem i pro fixaci nových motorických programů). Spolu s výše uvedenými skutečnostmi jsou tak splněny optimální podmínky pro motorické učení. Ty při běžném cvičení v ambulanci dokážeme vytvořit pouze při výborné spolupráci a motivaci pacienta. Ta ale někdy není běžným „ambulantím“ postupem dosažitelná (příliš nízký věk či postižení pacienta, nízká motivace a spolupráce). Hipoterapie tedy otevírá přístup k fyziologickým motorickým programům i klientům, pro které by byly jiným způsobem nedosažitelné.
Jak často a jak dlouho hipoterapii provádět?
Rozhodující je terapeutický cíle (cíle), který je nutné stanovit před terapií. Ideální je, když na jejich stanovení spolupracují lékař, fyzioterapeut a klient, popř. rodiče klienta. Důležitou okolností je i věk klienta. Např. při terapii u malých dětí (kojenců a batolat) jsou s velmi pozitivním efektem aplikovány tzv. intenzivní kůry, kdy se jezdí po dobu několika dnů 2x denně. Nervový systém u takto maličkých dětí je ještě velmi plastický, proto snadněji přijme nabízené podněty. Zároveň jsou miminka rychle unavitelná, proto se musí přísně ohlídat nástup únavy a terapie včas ukončit. Zpravidla to bývá po několika minutách.
Při terapii starších dětí a dospělých je potřeba nejprve nějakou dobu „rozbíjet“ zažité, špatné pohybové programy, proto se jezdí déle. Ale shodné je to s pocitem únavy, který se musí respektovat, jen únava u starších klientů nastupuje později. Obecně však platí, že délka terapeutického ježdění nepřesáhne 20 minut.
Terapeutické polohy vycházejí z cíle, kterého chceme terapií dosáhnout a z klientova dosaženého stupně motorického vývoje. Vychází z lidského pohybového vývoje. Patří sem polohy:
-vleže na břiše proti směru jízdy
-vleže na břiše proti směru jízdy s oporou o předloktí (poloha odpovídá 1. lidskému vzpřímení, kdy miminko začíná „pást koníčky“)
-vsedě proti směru jízdy s oporou o natažené horní končetiny (náročnější modifikace předchozí polohy)
-vleže na břiše přes hřbet koně – tzv. poloha indián (relaxační poloha)
-tzv. asistovaný sed, kdy terapeut sedí na koni s klientem a stabilizuje jeho polohu.
-samostatný sed, kdy klient sedí na koni a je jištěn terapeutem nebo asistentem ze země.
-samostatný obrácený sed
Pomůcky. Při hipoterapii se klient na koňském hřbetě snaží „pouze“ udržovat rovnováhu v dané poloze. Někteří zastánci provádějí terapii přímo na hřbetě, kdy je nejlepší přenos tepla z koně na klienta. Obvykle se ale používá speciální dečka, která je hygieničtější a pohodlnější pro klienta i pro koně. Dečka je upevněna obřišníkem samostatně, nebo je se speciálními madly. Typ madel je opět volen podle schopností klienta tak, aby byla zajištěna optimální opora (ani málo ani moc – jen tak může mít terapie pro klienta maximální efekt).
Dále je možno využívat různé míčky, hračky, obrázky apod. k zabavení dětí, eventuelně ke zvýšení náročnosti terapie u šikovných klientů.
Aktivity s využitím koní
AVK je souhrnný název pro činnosti, které využívají působení koně a jeho prostředí na klienta a interakci s ním. Cílem je dosáhnout motivace, aktivizace a vzdělávání klientů se specifickými potřebami. Jde o metodu pedagogiky a sociální práce, mohou ji provádět pouze osoby s příslušným odborným vzděláním a praktickým výcvikem. Více informací si můžete přečíst v článku od paní Ing. Věry Lantelme-Faisan „Co je to hiporehabilitace?“. 2010. http://hiporehabilitace-cr.cz/index.php/component/content/article/3-seznam-len/98-co-je-to-hiporehabilitace )
Terapie s využitím koní pomocí psychologických prostředků
TVKPP využívá rovněž působení koně, jeho prostředí a interakce s nimi k terapeutickému působení na klienty se specifickými potřebami. Jedná se ale o psychoterapeutickou metodu a může jí provádět pouze odborně proškolený personál v čele s psychoterapeutem, psychologem, psychiatrem apod. Více informací si můžete přečíst v článku od paní Ing. Věry Lantelme-Faisan „Co je to hiporehabilitace?“. 2010. http://hiporehabilitace-cr.cz/index.php/component/content/article/3-seznam-len/98-co-je-to-hiporehabilitace )
Parajezdectví
Jedná se sport pro jezdce se zdravotním hendikepem, patří sem paravoltiž, paradrezura a parawestern. Dle možností využívá hendikepovaný jezdec speciální pomůcky či techniku jízdy. Na rozdíl od hipoterapie se jezdec učí aktivně vést koně či na něm provádět voltižní cviky. Je zde i možnost účasti na sportovních soutěžích. Více informací si můžete přečíst v článku od paní Ing. Věry Lantelme-Faisan „Co je to hiporehabilitace?“. 2010. http://hiporehabilitace-cr.cz/index.php/component/content/article/3-seznam-len/98-co-je-to-hiporehabilitace )